Povídání o pejskovi a kočičkách | Má zvířecí smečka, domov a hobby

Povídání o pejskovi a kočičkách ...

1.8.2007

Včera na večer kolem šesté před naším domem zastavilo fáro. Vyskočila z něho ladným skokem krásná slečna. Váhavě prošla brankou do naší zahrady. Adámek pln očekávání k ní přiběhl. Způsobně pozdravil a nabídl jí prohlídku zahrady.

V uctivé vzdálenosti od svého hostitele zlatá kolie Dášenka jala se prohlédnout záhon kytek. Zaujalo jí to natolik, že si ty nejkrásnější označila. Adámek využil její nenucenosti a snažil se k ní přidat. Byl z ní očividně unesen. Obíhal okolo ní a jemně jí vedl k dalším zajímavým trsům, aby si je označila, byť sám to nikdy nesměl dělat… Stačil jí lehce předběhnout a nenápadně jí ukázat zastřihnuté drápky. Se shovívavým úsměvem ukázal čisťoučké zoubky a dlouhý růžový jazyk. Usmíval se nad její zaujatostí v cizím prostředím. Sklonila svou krásnou zlatou hlavinku k další růžičce a vzápětí ji ledabyle označila, Adámek s jiskrou v oku postavil uši a po tváři se mu rozlil další z nespočetných shovívavých úsměvů. Dášenka ovšem dělala, že ho nevidí. Nevšimla si ani drápků natož, že by byl načesaný. Zdání ovšem klamalo. Po očku ho sledovala a sem tam jukla na svého páníčka s nevyřčenou otázkou:

„ A to je kdo ?“ Nedal se přeslechnout její povýšený tón. Ovšem, hluchý a zakoukaný Adámek neslyšel její opovržlivý podtón. Bral to jako impuls a osmělil se. Nakonec – celou dobu nenamítala nic proti jeho přítomnosti, tak proč to nezkusit…?

Ale ouha!

Princezna se ohnala svým jemným, ale důrazným:

„ Cvak, cvak!“ A běžela si stěžovat svému páníčkovi.

Adámek přiběhl ke mně, sedl si na zadní a přitiskl se mi k noze.

„ Co dělám špatně?“ S roztřeseným hlasem hlesl a díval se mi do očí.

Pohladila jsem ho po hlavě.

„ Adámku řekni Dášence, že se ti líbí. Je slušně vychovaná a způsobná a co je tvoje je i její. Přece se nenecháš tou kráskou jen tak odbýt!“ Hladím ho mezi ušiskama a usmívám se na něj.

„ Tak ty myslíš, že bych to měl znovu zkusit ?“ Nečekal na odpověď a rozeběhl se za ní. Nadběhl jí a sedl si proti ní.

„ Naše děti“ řekl láskyplně, „ budou po tobě krásné a po mně hodné…“ zaškemral tichým hláskem.

Dášenka se po něm letmo ohlédla a nevěřícně odfrkla.

„Cože?“ A v zápětí zacvakala svýma běloučkýma zoubkama tak, že šel mráz po zádech. Rozběhla se obloukem kolem něho opět ke svému pánovi. To už ovšem i Adámek měl všeho dost. Brumlal si tu svou stále dokola a běžel za ní.

„ Co dělám špatně?“

Zatím co Dášenka pobíhala po zahradě mu odpovídala:

„ Copak se neumí tenhle výrostek chovat k dámě jako jsem já ?“

Konečně ji dostihl. Stoupl si k ní ze zadu, lehce sklonil hlavu, aby zkontroloval, jestli je vše v pořádku a dodal si odvahu jedním nadechnutím…

„ Víš, rád bych to s tebou zkusil alespoň jednou…“

Nenechala ho ani dopovědět větu a běžela rovnou k brance. Bylo na ní vidět, že má tak akorát všeho dost !

Její páníček otevřel u auta dveře, princezna ladně naskočila. Adam zůstal stát za brankou a díval se za odjíždějícím autem. Ani jednou se za ním neotočila.

„ Myslíš, že jsem jí měl říct, že mám melouny?“ Tiše hlesl a díval se za odjíždějícím autem.

„ Myslíš, ty v lednici?“ řekla jsem.

„ Ále, vždyť víš, co tím myslím…“ otočil ke mně hlavu.

„ To chce čas hochu. Nemyslím, že bys její srdce získal lesy, louky nebo i tím melounem co nemáš.“ Jemně jsem ho od branky odstrčila, aby šel za mnou.

Pomalu se zvedl a loudavým krokem se svěšenou hlavou mě následoval.

„ Čubka jedna“ odfrkl si.

„ No, Adame! Takhle se nechová pes s rodokmenem !“ napomínám ho překvapená z jeho reakce.

„ No, a co! Taky se nechovala jako papírová !“ brání se zase on, „ Kdyby byla dáma, nebude dělat takové drahoty !“ pokračuje nazloben.

Vzdychnu.

„ Ale chlapče, kolikrát TY si měl – DÁMU - ?“

„ Ani jednou.“ Sedl si a díval se na mě. Otevřenou hubu od ucha k uchu a jazyk mu vlál jak prapor na stožáru.

„ No vidíš, a třeba ani ona se nikdy nesetkala s tak vytříbeným chováním. Mohlo jí to nakonec i zmást…“

Nadšeně vyskočil a zvolal:

„ Fakt, jo?“

Vzápětí si však znovu sedl a podíval se do prázdné ulice.

„ To by pak znamenalo,“ pomalu začal nahlas přemýšlet. „ To by pak znamenalo,“ rychle začal opakovat, „ že je to opravdová dáma! A dáma přeci hned napoprvé nedá …“ Celý šťastný se rozeběhl k brance a rozštěkal se na cizího člověka, který nic netušící jel klidně na kole kolem nás.

Srdíčko mu zaplesalo a přiběhl do mé náruče s otázkou v očích: opravdu zítra znovu přijede ?

Klečím před ním a objímám ho, zatím co mi dýchá za krk.

„ To víš, že zítra přijede ! Ve stejný čas a jak tě znám, budeš na ní zase tak hodný a zdvořilý, že určitě tentokrát neodolá, viď ?“

Odtrhne se ode mne a povyskočí si do strany, aby se mi vyhnul a v letu zavolá něco v tom smyslu to si piš!

„ Haf, haf!“

Běží po schodech za páníčkem, aby mu vyprávěl jakou že dnes potkal opravdovou dámu…

2.8.2007

Než jsem stačila doškrabat brambory a dát je na sporák, přihnal se z procházky Adam.

„ Už je tady?“ vydechnul na mě celý říčný.

Na oko se udiveně ptám :

„ A kdo, jako?“

Lehce se zamračí a snaží se ledabyle říct :

„ No, přeci Dáša…“

„ Ne, ta přijede až kolem šesté, vzpomínáš ?“

Snažím se také dělat jako by nic a chci pokračovat v přípravě večeře. Adam se otočil a jde se napít. Po chvilce si všimnu jak stojí před zrcadlem v předsíni a dívá se na sebe. Dojdu k němu a pohladím ho. Zamyšleně se na sebe dívá…

„ Tady mi z ucha čouhá dlouhý chlup …“ a otáčí ke mně zdviženou hlavu.

„ Mám ti ho zastřihnout ?“

„ A mohla bys mi vzít i tlapky“ dodává.

„ No jak chceš, ale ty jsem ti zastříhávala minulý týden. Vzpomínáš ?“

Otočil se ke mně a sedl si. Podal mi tlapku a snažil se mi nevzrušeně říct :

„ Vezmi si raději ty své druhé oči co máš na stole a sama uvidíš, jak mi za ten týden dorostly chlupy mezi prsty.“

Vzdychla jsem si a šla si vzít nůžtičky a brýle.

Do toho přiběhl z venku kocour Askas s Naomi.

„ Nebylo by tu něco na zub?“ zvolaly obě unissimo.

„ Nezdržuj se s kočkami a pospěš si.“ Ozvalo se psisko.

„ A to máme kvůli tobě umřít hlady?“ sykla ostře Naomi.

„ Nóóó, od tebe to teda sedí, tlustoprdko !“ Štěkl na ní Adam.

Stála jsem nad nimi a v duchu kroutila hlavou, jak se najednou začali hádat.

Askas ho pomalu obcházel a prohlížel si ho.

„ A na co najednou potřebuješ o sebe péči? Děje se něco, o čem bych měl vědět ?“

„ Kdybys pořád nechrněl na gauči, věděl bys, že za ním přijede ta jeho …“ odpověděla místo Adama Naomi a vyskočila si ke své misce na kuchyňskou linku. Sedla si na vyvýšené místo a stačila ještě zlomyslně dodat :

„ … včera mu dala košem!“ Ušklíbla se.

Askas vyskočil na svůj gauč, zívl. Natáhl si před sebe přední tlapky a zadní pod sebe složil. Dělal, že Naomi neposlouchá. Starý, moudrý dobrák Askas !

„ Být tebou, moc bych to s tím stříháním nepřeháněl.“ Rozvážně začal kocour Askas.

„ Jak to myslíš?“ poposedl si Adam s ušima v pozoru a otočil se k Askasovi.

„ Víš, některý holky hledají na svém protějšku něco vyjímečného.“

„ Vyjímečného…? A to je co ?“ Znovu si více poposedl k Askasovi.

„ Nezdržuj a vyklop to!“ netrpělivě lehce štěkl kocourovi do tváře, aby ho nevylekal. Věděl, že nemá rád hluk kolem sebe. Askas se pomalu zvedl. Nejdříve natáhl zadní tlapky s ocáskem vztyčeným vzhůru a přední tlapky před sebe napnul, aby vzápětí vytvořil svůj oblíbený cvik Kočičí hřbet. Postavil se konečně normálně, zatímco se mu ocásek na konci lehoučce komíhal ve vzduchu. Sedl si a přední levou tlapku s polštářky obrátil před své modré oči. Vystrčil drábky a zdlouhavě si je prohlížel, jakoby je počítal. Dával si prostě načas.

„ No, určitě sis všiml, že někteří kluci tvé rasy jsou poněkud neupravení …“mluvil pomalu a jako by vážil každé slovo. Začala jsem být netrpělivá a plná očekávání jaké moudro z Askase vypadne. Ukázalo se, že nejsem sama.

„ Nezdržuj a vysvětli mi to!“ netrpělivě štěkl Adam.

„ Chceš přeci okouzlit tu svou křehotinku, ne?“ dokončil větu kocour.

„ To mi chceš říct, že mám vypadat jako strašák?“ Vytřeštil nevěřícně Adam na Askase své krásné hnědé oči a sklopil uši k hlavě.

„ Hele, nechcete ten diskusní kroužek nechat na jindy? Já už má děsný hlad! Vážně by tu nebylo něco k snědku?“ ozvala se černá kočka Naomi a natahovala svůj krk přes hranu kuchyňské linky div se nepřevážila a nežuchla na zem. Byla očividně naštvaná.

Adam ji okřikl, aniž by se na ní podíval.

„ Kuš ty jedna saze!“

Askas si uvědomil svou důležitost, ale také i svůj velký a nekonečný apetit.

„ Proč jako strašák? Dnes jsou kluci samý cvok a řetěz…, ale že by zrovna voněli po kytkách, se také nedá říct.“

Naomi toho měla tak akorát. Stoupla si výhružně doprostřed plochy a z jantarových očí jí sršely blesky a snad i hromy. Byla jsem si vědoma, že dám-li jí do misky žrádlo bude chtít i Askas a Adam se nedočká závěru. Nakonec, proč to nepřiznat? I já jsem čekala, jak tohle mudrování dopadne.

„ No tak, abych to shrnul. Prostě nesmíš vypadat jako z kluk z plakátu!“ A vyskočil si rovnou z gauče na svou stranu linky ke své prázdné misce. Vyčítavě se na mě podíval. No, to je skvělý, říkala jsem si vzduchu. Nakonec to odnesu já, že misky jsou prázdné. Rychle jsem napravila svůj prohřešek. Adámek se vrátil před zrcadlo a dlouze se prohlížel. Tentokrát ze všech stran.

Z kuchyně se najednou ozvalo:

„ A nech si udělat číro!“ Hele, ona se ozvala také se svou radou Naomi !

Stojím nad Adamem s nůžkami a kartáčem v ruce.

„ Chceš to číro?“

„ Jo. Ale co to vlastně je?“ zvědavě se na mě otočí.

„ Uvidíš.“ A začnu ho kartáčovat. Hřbet, boky, přední náprsenku a tlapky. Bříško a zadní nohy. Vyčesávám mu mohutný ohon a vrátím se k hlavě. Nejdříve mu pořádně pročešu chlupy za ušima a pak mezi ušima. Nakonec si vezmu svůj hřeben a začnu mu lehoučce tupírovat chlupy, abych mu udělala tak zvaný číro – tj., aby mu mezi ušima chlupy stály. Adam se nestačil divit a já také. Tentokrát nežbrblal, když jsem ho vyčesávala a ani sebou necukal, ba dokonce mi nevyhrožoval cvakajícíma zubany, že mi kartáč sebere z ruky. A zatím co jsem kartáčovala a sem a tam tvořila tu jeho parádu na hlavě, přemýšlela jsem nad tím, co jsem vyslechla za konverzaci mezi mými drahoušky. Pěkně se všichni projevili jen co je pravda! Nejvíce mě překvapil Askas. Ještě nikdy toho tolik nenamluvil. V duchu jsem se musela usmát, protože mě napadlo, že ho to asi pěkně vyčerpalo a jakmile sní tu svou svačinku, určitě sebou hodí někde na polštář a bude spát. Ostatně to dělá častěji než rozlítaná Naomi. Stává se z ní protivná a sobecká kočka, která už zapomněla jaké to bylo, když byla hvězdou mezi žádostivými kocoury z celého okolí. Dodnes nevím, s kým vlastně měla ty své první a poslední mourovatá koťata. Z mého vzpomínání a uvažovaní mě vytrhl Adámek, netrpělivou otázkou.

„ Myslíš, že bych stačil doběhnout k rybníku?“

Polekala jsem se. Věděla jsem, kam míří ze svou otázkou.

„ Teď?“ Podivila jsem se.

„ Já totiž už týden vím, o pěkně ujeté rybě…“ nadšeně mu zablesklo v očích.

„ Adámku, ale co když jí to bude naopak vadit?“ řekla jsem opatrně při představě jak budě děsně smrdět a co hůř - jak se jak nerad se koupe!

„ Myslíš? Asi máš pravdu…“

„ Nechci tě přemlouvat, ale myslím si, že bys měl přeci jenom vonět přirozeně. Nejdeš přeci se slečnou do společnosti a na rande se to ... jaksi ... myslím - nehodí.“

„ To je fakt, nic se nemá přehánět, viď?“ Odpověděl a otočil se celý zářící ke mně.

Pohladila jsem ho a mrkla na něj jedním okem.

„ Pojď, jdeme do zahrady.“ Otevírám dveře a on vyběhl ven po schodech. Snad je bral i po dvou. Byl dole na to šup.

Nastala hodina pravdy.

Tentokrát přijelo daleko větší auto. Zastavilo před brankou, otevřeli se dveře a z nich vyskočila ladným, ale váhavým skokem princezna se zlatou hřívou kolie – Dášenka. Zastavila se na chodníku a rozhlédla se po ulici. Nikdo nikde. Mates odnaproti byl doma, Trula vedle spala u plotu a nic s ní nehnulo. Dokonce i uštěkaný Tomáš od sousedů někam zmizel vzadu na jejich zahradě. Jen Adam stál před brankou z druhé strany a usmíval se šibalsky a s těžko skrývanou nedočkavostí. To už jsem otevírala branku, aby Dášenka mohla vejít dál.

Vběhla rovnou kolem Adama, aniž by se na něj jedním okem podívala, přímo k záhonu růží, které jí včera tak zaujaly. Adam se lehce za ní rozběhl a pozdravil :

„ Ahoj Dášo !“ Ohon se mu kmital vztyčen ze strany na stranu jako stěrače u auta.

„ No, nazdar.“ Odfrkla chladně princezna a pokropila keřík a ani tentokrát se na něj nepodívala. Přiběhl až k ní a ona ho obloukem obešla lehkým poklusem a jala se předčíst si nějaké vzkazy. Asi si myslela, že tam budou od jiných nápadníků. Těžko říct co se jí honilo hlavou, ale Adam to určitě nebyl. Snažil se jí ukázat se svým čírem a řetězem okolo krku. Jenže to vůbec nezabíralo. Jakmile se k ní moc - dle jejího názoru - přiblížil, zavrčela na něj, aniž by tentokrát ukázala své bílé zoubky. Jen se jí pysky zavlnily a tiše, leč o to výhružněji. Adam se zastavil a podíval se na mě.

„ No, utíkej za ní!“ povzbudila jsem ho, „ Nenech se odradit, utíkej!“

Najednou Dášenka udělala levobok a utíkala ona. Ke svému páníčkovi.

„ Tak mám pocit, že naše dny jsou sečteny.“ Podíval se na mě omluvně její pán.

Viděla jsem to. Dášenka zase stála před brankou se vztyčenou hlavou se upřeně dívala na kliku, zatím co její ohon byl svěšený k zemi. Adam stál uprostřed zahrady, jazyk mu vlál z tlamy a zkoprněle na ní koukal. Takový obrat ani on nečekal…

Ani tentokrát Dášenka svou zlatou hlavu neotočila, když s ní auto odjíždělo.

Pohladila jsem ho po hlavě a mezi ušima to jeho „číro“. Vůbec to nezaregistroval. Stál tam jako vytesaný z kamene a žádný sval se v něm ani nepohnul.

„ Adámku? Pojď, půjdeme domů.“ Tiše jsem na něj promluvila. Obrátila jsem se a šla domů. Otočil se a šel za mnou co noha nohu mine. Chvílemi se na okamžik zastavil a otočil se za odjíždějícím autem na konci ulice.

Obě kočky seděly uprostřed kuchyně.

„ Tak co ? Jak to dopadlo ?“ zeptala se Naomi a Askas dodal : „Vyšlo to?“

„ Ne.“ Odpověděla jsem a dodala, „ Ne, abyste se mu posmívaly !“

„ Pch, to se dalo čekat. Vždyť se vůbec neznali!“ Samozřejmě, že si neodpustila poznámku (byť jsem musela uznat, že má pravdu) Naomi.

„ Hlavně, že jsem málem kvůli tomu umřela hlady !“ rejpla si opět.

„ Hm, každý den není holt posvícení…“ klidně a věcně řekl Askas.

„ To nebylo ani včera.“ Uchichla se Naomi.

„ Hele, vy přemoudřelé kočky, nechte už toho. Myslím to smrtelně vážně – neutahujte si z něho!“ Potichu jsem jim to znovu připomněla. Slyšela jsem tlapky Adama na dlažbě za sebou. Natáhl se na dlažbě proti otevřeným dveřím koupelny a zadíval se přes otevřené ono ven na střechu protějšího domu. Nakonec položil hlavu na přední tlapky a natáhl si čumák až ke konečkům drábků.

Zavládlo tíživé ticho.

Šla jsem raději dodělat tu večeři.

Nejcennější láska je láska zvířete.