Nejcennější láska je láska zvířete.

Naomi Tuly-Tuly...  (22.6.1998 - 5.4.2013)

Mňoukalas skrz zábradlí na balkoně. Hlavičku prostrčenou ven a zoufale jsi volala o pomoc. Aby si tě někdo všiml a pomohl ti…Bylas sousedů. Jejich dětí. Netušila jsem, že tě trápí neustálým nošením jakkoliv tě vzaly do svých dětských rukou. Netušila jsem, že jsi jen panenkou na hraní a nikdo nemá ani potuchy co to obnáší mít doma kotě…Navíc oni byli tak zvláštní svou povahou. Potížisté. A přece …povedlo se mi večer co večer přistavět žebřík k hořejšímu balkonu a dát ti napít a kapsičku. Nemohla jsem si tě vzít a zachránit tě od toho pekla nevšímavosti a trápení. Jednou sis ale pomohla. Sama. Asi jsi utekla v nestřeženém okamžiku a prchala ven na svobodu. Já jsem jen postřehla, že už mě nevoláš z balkonu a je najednou ticho…Byl podzim, skoro zima. Nikde jsem tě nezahlédla, ale ty jsi musela chodit jako stín kolem domu a zahrad na naší tehdejší samotě. Napadal sníh. Hodně sněhu a ty jsi najednou stála před balkónovými dveřmi. Našimi. Rozhlížela ses po nich a dívala po záclonách jestli se nepohnou. Balkón byl plný sněhu a ranní slunce zalévalo skla…První jsem si tě všimla já. Nenapadlo mě, že jsi to ty. Od sousedů. Jen jsem se divila, kde ses najednou objevila, kdo tě vyhnal a jak ses dostala až k nám na samotu…Přestože si hlava rodiny nepřála, abych otevřela dveře další kočce, neposlechla jsem. Přece tě nenechám v té zimě! Dala jsem ti mléko do misky a pootevřela jsem dveře. Prostrčila jsi hlavičku, a ostražitě jsi protáhla celé zkřehlé tělíčko do jídelny. Opatrně jsi se rozhlédla a já tě pohladila, to už jsi viděla mističku a začala jsi pít. Poprvé a naposled – mléko. Musela jsi mít velký hlad! Já opatrně zavřela dveře. Dopila si a začala jsi se procházet bytem. Manžel se zlobil. Kluci byli potichu. Seděli a pozorovali tě co budeš dělat. Zachraňovala jsem situaci, že jsi asi toulavá kočka, která se jen ohřeje a asi stejně uteče. Neuteklas. Složila si své zmrzlé tělíčko pod topení a usnula jsi asi vyčerpáním, ale spokojená, že jsi v teple. A tak jsi byla naše. Po počátečním nesouhlasném brblání manžela jsi nakonec našla své místo i v našich srdcích. Když jsi poprvé dostala odvahu vyjít s námi ven, potkali jsme sousedy. Děti radostí vykřikly: to je náš Čert! Ty si se zastavila a podívala se po nich a na nás. Najednou ses otočila a rychle jsi vyběhla schody ke dveřím. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že jsi opravdu ta kočička, co na mě volávala a já jí tajně krmila. Dětem jsem řekla, že se spletly, že je to Naomi a kdyby to byl Čert, určitě by tak neutíkal k nám domů… Dostala jsi jméno Naomi k Tuly-Tuly jak jsme ti zpočátku říkali. Ráda ses tulila, nechala hladit, ale chování ti bylo nepříjemné a my to respektovali. Žila jsi s námi. Z droboučkého kocourka (jak jsem se domnívala) se najednou dělal krásný a statný kocour. Jen manžel si myslel, že jsi kočka a čekáš koťátka. Zakulatila ses. A já naivně si myslela, že ti naopak pomohla pravidelná strava. Vždycky jsi byla upravená, kožíšek do posledního chloupku upravený a lesklý jako noc plná hvězd. Heboučký jako samet. Vždycky jsi byla na sebe pečlivá. Na jaře jsem musela přiznat, že opravdu nejsi kocourek, ale mamina v očekávání. 26.května jsem musela služebně na celý den pryč. Ty jsi mi spala do rána u hlavy a když jsem se probudila byl špinavý polštář i deka. Dala jsem tě do krabice, kterou jsi měla pod nočním stolkem připravenou a vystlanou čistými ručníky. Občas jsi do ní vlezla a odpočívala jsi v ní…A já musela pryč. Zrovna dnes! Prosila jsem tě, abys všechno zvládla, a že se budu snažit co nejdříve vrátit. S těžkým srdcem jsem odjížděla a snažila se myslet na cestu. Výstavu jsem nainstalovala a pospíchala jsem domů. Jen jsem se objevila v jídelně, už si mi běžela naproti. Nahrbila ses a tak nějak zvláštně mňoukla. Hned jsem tě popadla a nesla do krabice. S krabicí si sedla do obýváku a najednou bylo mezi námi první kotě. Pečlivě jsi ho olízala a znovu jsi položila hlavičku na ručníky, abys nabrala sílu na další. Hladila jsem ti bříško ve směru hodinových ručiček. Po chvilce se začalo znovu stahovat bříško. Vzala jsem do čistého ručníku mourovaté kotě k sobě a ty jsi přivedla další na svět. Vše se opakovalo po celou dobu pěti hodin ještě několikrát. Celkem jsi přivedla na svět sedm koťátek…Vyměnila jsem ti ležení, dala k tobě koťata. Pohled nezapomenutelný ! A tak jsem i s tebou měla radost z tolika koťátek, ale ty jsi měla navíc spousty starostí jak ty neposedy nakrmit a pohlídat. Nehnula ses od nich ani na krok. Všechno co jsi potřebovala udělat sobě bylo ve spěchu a neustále jsi byla ostražitá. Začala jsem koťata nabízet. Po deseti týdnech odešlo do světa i poslední – Mimi. Dojímalo mě a zlobilo zároveň, když tě kluci zlobili jen jsi vyběhla balkónovými dveřmi ven na zahradu, abys si trochu odpočinula a oni zavolali: Mimííí! Okamžitě si se zastavila, podívala se na ně a metlas honem zpátky. Vyskočila jsi si na špalek, ze špalku na balkón a pootevřenými dveřmi k Mimi, které spalo a nic netušilo…. Pak tě už jen čekala kastrace. První a poslední návštěva veta. Žila jsi spokojený a doufám, že i šťastný život na naší samotě. Nekonečná loviště, keře se stíny, když bylo velké teplo a ty jsi pod nimi lehávala, vždy mističku s dobrůtkou a místo k odpočinutí, kde jsi chtěla… Nikdo tě netahal v náruči, nikdo tě netrápil vystrčenou na slunci či v mrazu venku. Měla jsi své místo pod topením v zimě a když jsi chtěla, přišla jsi pro pohlazení a nebo – a to ti zůstalo – pošimrání na bříšku, které jsi si pamatovala od té doby co jsi se mnou rodila. Dokázala jsi, aby tě Pajda – jezevčík a Askas, siamský kocour neobtěžovali. Měla jsi respekt a svobodu. Vím, že jsi si toho velmi vážila. Nadešel čas, že jsme se měli stěhovat ze samoty do města. Co jsem se na přemýšlela, co s tebou! Vzít a nebo nechat ze synem tam, kde jsi byla zvyklá? Měla jsem strach, abys mi neutekla zpátky přes všechny ty silnice a křižovatky a něco tě nesrazilo…Zůstala jsi na samotě. Každý den, když jsem jela do práce sem se za tebou stavěla, abych ti dala do mističky baštu a do druhé vodu. Pohladila tě a rychle zmizela, abys za mnou náhodou neběžela… O víkendech jsem to opakovala s Adamem. Kolikrát jsem na tebe volala, když jsem tě zahlédla na louce nebo v poli jak číháš na myšky a ty jsi běžela jak s větrem o závod k nám! Natáhla jsi se ke mně předníma packama a vytáhla hlavičku k pohlazení a pak nás následovala až k mističkám, abych opět zmizela dokud baštíš. Odcházela jsem s bolavým pocitem a malou špetkou rozumného důvodu, že je ti s mým synem na samotě lépe… Jenže nadešla zima a já se dozvěděla, že domů jak jsi byla zvyklá chodit nesmíš. Tehdy mi došlo, že jsi asi bývala i do rána mimo svoje místečko pod topením. A tak jsem to riskla. Když jsem se vracela z práce, zajela jsem k domu, otevřela dveře auta a vyšla ven. Zavolala jsem tě. Najednou jsi přiběhla zahradou, vyskočila na branku a přelezla jsi jí dřív než jsem k ní stačila dojít. Než jsem se nadála, bylas v autě. Dočista jsi mě dostala. Uvědomila jsem si, že jsi opravdu tak zvláštní a neobyčejná – jak jsi věděla, že pro tebe jedu? Jak to, že se nebojíš auta? Vždyť jsi v něm nikdy nejela? Dala jsem tě na zadní sedadla a opatrně vyjela ze samoty k městu. Ty jsi se ani nehnula. Způsobně jsi na svém místě vydržela celou cestu až do nového bydliště. Otevřela jsem dveře, ty jsi vyběhla a čekala jsi na mě co bude dál. Šla jsem před tebou a volala tě. Zbytečně. Následovala jsi mě. Doma jsi všechno prošla a vyskočila sis na linku. Ano, tady vedle dřezu budeš mít tácek a mističky. To je tvé místo a navždy zůstalo… Snažila jsem se tě držet doma, abys mi náhodou neutekla a neběžela přes celé město na samotu. Zbytečně. Povedlo se ti po týdnu vyběhnout ven. Tentokrát jsem za tebou metla já po schodech a volala tě. Zastavila ses na schodech před hlavními dveřmi a rozhlížela ses po zahradě. Riskla jsem to. Zahradu jsi prošla a já jako stín za tebou. Aha, ty potřebuješ svou potřebu udělat do uvadající trávy… a tak jsem se obrátila a šla pomalu zpět. Než jsem vstoupila na první schod už jsi mě předběhla a vyběhla schody. Počkala jsi na posledních, abych mohla protáhnout ruku skrz zábradlí a pohladit tě. Dělávala si to ráda a nikdy sis to nenechala se mnou ujít. Jaké bylo překvapení, když si odběhla ke dveřím a začala na ně škrábat! Otevřela jsem. Vběhla jsi domů jako by se nechumelilo. A to byla tvá specialita. Když jsi chtěla vyběhnou ven, zaškrábala jsi na dveře od linky a když domů, na hlavní dveře. … Deset let jsi tu s námi žila. Spokojená a ostražitá, abys neztratila jistotu domova. Zahrada byla tvým rájem vyhřívání na sluníčku. Občas ses vydala na špacír po okolních zahradách, většinou navečer. Dům jsi musela mít na dohled. Tak jako já tebe. Nikdy jsem nešla spát bez vás, dokud jste všichni nebyly doma se mnou. Prožila jsi s námi pěkný a dlouhý život. Měla jsi své slabůstky. Jako každou tašku, která byla položena na válendu jsi musela hned obsadit, tak jako každý papír, igelitku. A což teprve vyžehlené prádlo! Nikdy jsem tě nevyháněla. Také proč. Nechala jsem tě na nich spát a pak to nenápadně našlo své místo kam to patřilo. Jediná ty jsi dokázala honit stíny. Ať už byly udělány mimoděk a nebo rukou. Jako malé kotě jsi dováděla. Naposled včera…hrála sis myškou na provázku pod mou otáčivou židlí u počítače. Kolikrát jsem seděla strnule, abych se nehnula, zatím co ty jsi pod ní ležela a hrála sis s ní. Včera jsi prohnala Askase. Honila ses s ním po bytě. Zůstala jsem nad tím stát, co tě to popadlo a dočista jsem zapomněla, že před pár dny jsem si o tebe dělala starosti jak i tebe ta dlouhá zima vyčerpává a celé dva dny jsi nechtěla ani pořádně jíst. Pospávalas a bylas jako bez duše. Nabízela jsem ti laskominky, ale ty jsi se ani nehnula. Když jsi konečně zase vyskočila ke svým mističkám a tancovala jsi z místa na místo, kdy a co ti dám, oddychla jsem si, že jsi ve své kůži a je zase všechno jak má být. Asi to byla už předzvěst... Poslední tři neděle jsi mi spala vedle hlavy. Jen poslední dva dny ne…usínala jsi na stoličce kousek od mé hlavy. Vystřídal tě Askas v mé náruči. Tobě stačilo pohlazení a podstrčení tvé hlavičky do mé dlaně, abych znovu a znovu tě hladila. … Včera jsi tady proháněla Askáska a dovádělas jako malé kotě, koho by napadlo, že - - už nebudeš ráno co ráno škrabat na linku, abych tě pustila ven. Než jsem mnohdy stačila vyběhnout v županu schody do patra, už jsi stála s hlavičkou zdviženou k zámku kdy ti otevřu, abys byla první u mističky. Ve čtyři hodiny ráno… Už nevyběhneš schody až k půdě, kde občas sedával páníček a kouřil , zatím co ty jsi se kolem jeho nohou motala, aby tě hladila a hladil. Vždycky s úsměvem říkával : hele, už je tu parťák! A bylo jedno kde jsi na zahradě zrovna chvilku předtím byla. Nějak jsi to ucítila, že zase vykuřuje a běžela jsi za ním. Nebudeš mu lehávat na novinách a přepínat kanály u televize. Ptáky u krmítka plašit za oknem a vyhřívat se na topení. Život půjde dál bez tvého zvědavého sledování, co kde se doma děje… Budeš mi velmi, velmi scházet Naomko. Tvé oči, které se soustředěně dívali do mých a tiše jsi předla. Tvé tak zvláštní mňouknutí něco na tento způsob: uá. Tvá lesklá srst, a hlavička, která chtěla pohladit, tvá osobnost tak jedinečná a nekočičí. Už mi nikdy nepřiběhneš se zahrady naproti na chodník, abys natáhla hlavičku k pohlazení stojíc na zadních nožkách. Jak mě mrzí, že jsem nikdy nenatočila tvou chůzi, když jsi předemnou běžela. Připomínala jsi mi svou ladnou chůzí Čapkovu Kočičku, kdo ví, jestli jí nemaloval podle tebe... Tvé místo vedle mé hlavy zůstane prázdné jako stolička, okno, tvé vykukování za futrem, abyses připomněla, že chceš vyběhnou ven. Děkuji ti za tvůj život, který jsi mi darovala i přes svojí samostatnost a nikdy neopomíjenou vlastní svobodu. Odchází s tebou kus mého srdce a života, který byl díky tobě tak bohatý a neopakovatelný! Je-li opravdu nebe, tam za Duhovým mostem – počkej tam na nás všechny a jednou se tam sejdeme, abychom žili bok po boku své nepozemské životy v ráji nekonečného Světla , víl a skřítků na prosluněnné louce !

Miluji tě, má drahá Naomi Tuly-Tuly! Navždy!