Nejcennější láska je láska zvířete.

Byl jsi čtvrtý ve vrhu své krásné maminky Anetky ADAM … a já měla tehdy oči pro tvou sestřičku Alenku. Pokaždé jsi ke mně přišel a upozorňoval ses. Tady jsem! Tady! Já jsem ten pravý! Pro mě jsi přijela…!

Doma byl poprask. Cože? Velkého psa? Zbláznila ses? Ne, v žádném případě! Stěhujeme se do města, kde zahrada je společná, kdo ví jací lidé… Ne. Žádného už psa!

A tak jsem odmítla holčičku a na tebe jsem si ani nevzpomněla…

Duben, květen, červen a 13.červenec…

Přijel starší syn. Pojal podezření, že se u nás něco stalo pro nebývalé ticho. Stalo se něco? Pojď si se mnou povídat… A tak jsem povídala o všem možném, až jsem se dostala k možnosti mít kolii. Vzpomínala jsem na Ritu, kterou měli mí rodiče, když jsem byla malá…

Mami, řekl starší syn, a co budeš dělat ve městě? ... Zblázníš se tam bez okolí, které máš tady kolem sebe. Kdo s tebou bude chodit do přírody? Proč pořád bereš ohledy na druhé? Nauč se myslet trochu víc na sebe … padala jedna otázka za druhou. 

Zavolej do Chýnova! 

S tlukoucím srdcem jsem zavolala. 

Alenka byla už pryč. Zůstal zamluvený Arnie a – ty.

Vzpomínáte, který to byl? Pořád k vám chodil a vy jste ho odstrkovala. Čeká na vás… připomenula se mi chovatelka.

Po obědě jsme ze synem vyrazili. Přidal se nic netušící mladší. Když jsme projeli Černovicemi, otočil se na mě s otázkou: vy jedete fakt pro toho čokla?

Starší mu odpověděl: A ty máš nějaký problém?

Rozhostilo se ticho.

Napsala se smlouva, podepsala a byls NÁŠ!

Seděls se mnou na zadním sedadle. Tisknul ses ke mně a já tě hladila a mluvila na tebe. Doma jsi byl vynesen do předsíně a zazvonilo se na „ taťku". Po druhém zazvonění konečně přišel. Podíval se na tebe a ty jsi se k němu opatrně přisedl a podíval ses na něj. On se zamračil a řekl: "Co to má znamenat?"  Překvapený a nazlobený taťka se na tebe podíval…

A tak jsi u nás začínal bydlet. Chodívala jsem s tebou ráno po manipulaci, kde už nebyly složeny výřezy ani složené hromady kulatiny. Jen nebe se barvilo do růžova, letadla nad hlavou přelétala a v noci svítila nejedna hvězda. Těšívala jsem se domů jak nikdy. Neuměl jsi štěkat a já před tebou lezla po čtyřech a štěkala ti do obličeje. Jednou jsem musela do sklepa. Jako vždy všude jsi se mnou chodíval, ale tam jsi se neodvážil ani přes garáž. Stál si před ní a já zmizela v ní. Najednou ses rozštěkal! Vyběhla jsem zpátky a objala tě, abych tě uklidnila, že jsem s tebou… Chodívali jsme spolu k silnici. Opodál jsme si sedli. Chtěla jsem, aby sis zvykl na auta. Strašně ses jich bál. Později na vodítku jsme šli podél silnice až k městu a zpět,  vraceli se parkem Hamerky na naší samotu. Byla to příprava na město, kam jsme se na podzim přestěhovali. Přesto, že zahrada je obrovská nemohl jsi na ní zůstávat sám. Dílem neustále otevřených vrat nebo branek. Ráno než jsme odešli do práce šla jsem s tebou na procházku a odpoledne, když přišel taťka hodil tašku za dveře a tak jak byl oblečen šel s tebou hned na hodinu na Velký okruh – což byla cesta přes náměstí, za zámek kolem rybníka Zámecáku. Často jsem bývala mimo město na služebnách cestách, ale jakmile jsem vjížděla do města, jako bys slyšel na dálku zvuk mého auta a už jsi šel ke dveřím a s očekáváním si sledoval kliku a dveře, kdy se otevřou a já v nich. se objevím. Musela jsem si kleknout ve dveřích a ty jsi mi položil tlapky na ramena a celou se spokojeným mručením mi olízal obličej. Konečně spolu! Byl si mým věrným stínem. Mou pravou rukou, mou nezměrnou láskou v mém srdci. Tvůj pohled očí dokázal takové divy, že člověk zapomněl na všechna svá příkoří, starosti, trápení. Naučil jsi mě pokoře, trpělivosti a ohledům, že nejsem jenom já a lidé, o které bez tak nestojím, protože jsi mi dal víc svou povahou než oni svou. Uvědomovala jsem si víc a víc, že raději mám vás zvířata než lidi, kteří neví co chtějí a ubližují díky své hlouposti kolem sebe jiným... Nikdy, jak jen to šlo jsem nikam nejela, když šlo o mé pohodlí, cestování a poznávání. Jen pracovně, když jsem musela odjíždějíc se strachem, abys byl v pořádku, až se konečně k tobě vrátím! A pak opět: náš uvítací rituál. Léta ubíhala. Den za dnem. Lidé si na tebe zvykli, že jsi nikdy žádného člověka ani psa nenapadl. Chodíval jsi s rozvahou ve svém světě, který zná jen pes a jeho páníček zlomek z něho. Lidé, kteří se z různých důvodů psů báli najednou se přestali bát i tebe. Byls obdivován dětmi i dospělými. Když náhodou jeden z nás šel bez tebe, hned se ptali kde jsi. Patřil jsi městu neodmyslitelně. Před pěti lety už i taťka přestal konečně chodit do práce. Každodenní rituál byl zákonem neměnným, ke kterému jsem se později připojila i já. Už jsi zůstával na zahradě jak bylo libo. Věděli jsme, že ani branky či vrata dokořán tě nezlákají k volnému pohybu mimo ní. Nemusela jsem co chvíli běhat z druhého patra dolů je zavírat. Díval ses na kolemjdoucí, občas sis zdříml a nebo byls se mnou na zahradě a chodil jsi si pro pohlazení, objetí s pusinkami na čumáček, abych se na chvilku narovnala. Vzpomínáš kolik let to trvalo, než jedna sousedka ti řekla: Adame? Já tě slyším poprvé štěkat!? ... Občas jsme spolu válely sudy i v zimě ve sněhu, který jsi tolik měl rád a já ti pak do tlamky házela lehké koule, které jsi při výskoku chytával… Sníh… loni moc nebyl a letos ses ho nedočkal… Léta plynula a ani jeden z nás si neuměl představit život bez toho druhého. My, co jsme s tebou byly každý den jsme neviděli první příznaky blížícího se stáří. Naopak, stále jsi se dokázal rozběhnout za cizí kočkou v ulici, přiběhl jsi na pískání, ne sice až od koupaliště, ale od sportovní haly dolů až ke škole, kde jsem čekala s nákupem a tvým oblíbeným rohlíkem… Jednoho dne si se rozběhl s nadšením po svém oblíbeném „buřtíku“ na provaze, ale najednou jsi k němu nedoběhl a vrátil ses… Brala jsem to, že dnes tě hra nebaví. Začal jsi mít potíže. Opakující se zvracení. Nakonec ten, který svého času nechápal, že si pořizujeme velkého psa do města zavelel: jede se na veterinu! Prakticky hned a za pět minut dvanáct jsi prodělal operaci. Kámen a písek … Statečně jsi všechno zvládl. Věř, že já trpěla víc než vůbec ty… měl jsi držet dietu než se pojede na kontrolu. Kolem chodívával takový človíček. Brzy po ránu na cestě pro oběd do vývařovny se pravidelně stavíval v bufetu…Tolikrát jsem ho upozorňovala a nakonec i prosila a vysvětlovala, aby ti nedával sekanou a nebo párky či klobásku, že nesmíš… Nic nepomáhalo. Až jednou jsem ho zase viděla jak skrz plot ti dává rozbalenou sekanou. Seběhla jsem schody. Než jsem otevřela branku on zase šel jako by nic. Chytla jsem ho za rameno, otočila k sobě a než se vzpamatoval, vrazila jsem mu takovou facku, že zůstal překvapený stát uprostřed ulice… Opět jsem tě hlídávala ve stejný čas, kdy chodíval kolem tam a zpět. Už jsi totiž zůstával víc na zahradě. Několikrát se stalo, že jsi padal ze schodů a tak jsme tě nosili v dece nahoru a dolů ven a raději omezili chození po schodech, co to šlo… Doma jsme ti rozprostírali deku, aby se ti tlapky nerozjížděli, protože koberce kvůli vám všem doma nejsou a najednou by se právě kvůli tobě tak hodily! Nikdy jsi neublížil Ťapce, která tě z počátku učila spoustě věcem. Askáskovi, Naomce, Micošovi, Pucifousovi a ani Micošce a jejím pěti koťatům. Micoš byl naopak tvůj největší parťák. Lehával v tvém klíně a byl v bezpečí. …Uteklo několik měsíců. Tvůj stav s tlapkami byl jako na houpačce. Každé sebemenší momentální zlepšení nám vlévalo nebývalou naději do srdcí, že bude zase dobře… až jednoho dne veterinář řekl: je to už otázka času… Měl jsi slabou mrtvičku, šedý zákal, špatně si začínal slyšet a co hůř, hlavně i chodit. Co chvíli ses zastavoval, rychle dýchal a zase kousek popošel. … Zhubl jsi. Odmítl si se svým taťkou snídat oblíbený chléb se sýrem a salámkem. Jen granulek jsi sem tam pár snědl. Léky jsi zvracel a celé dny prospal. Přesto tvůj smysl pro věrnost ti dávalo sílu nás „vyvenčit“, ale nedalo se přehlédnout,  že …

 

Lehla jsem si k tobě v ordinaci na zem.

Objala tě a hladila.

Do ucha jsem ti říkala to, co každý večer: 

- dobrou noc, Adámku!

 

Život s tebou byl neopakovatelný, bohatý a krásný!

 

Děkujeme ti,  že jsi  BYL !

 

 

Stal ses legendou města... není týden, mnohdy ani den, aby se někdo na tebe nezeptal nebo si nevzpomněl... Tolik vyznání jsem nečekala i od lidí, které jsem vlastně nevnímala, když jsme spolu chodívali městem nebo za ním. 

Dodnes se mnou chodíš. Ať se podívám kam chci, všude tě vidím a i teď mám oči plné slz,  při vzpomínce na tebe!

Jedinečného parťáka!

Tolik, tolik mi scházíš...

08/2016 ...

Scházíš mi, můj drahý příteli !

09/2017

Není den, abych se za Tebou neotočila...

10/2018

Úkol splněn! Už budeš opravdu navždy se mnou!!!

09/2019

Jsi se mnou každý den!

11/2020

Chodím vlastně za Tebou...

06/2021

 

 

Už to mám! Budeš se mnou navždy! Každý, kdo se zastaví a přečte si jednoduchý text, budeš se na něj dívat a přečte si to, co patří jenom TOBĚ:

Krásné je být vzpomínánu, 

co schraňujeme mnoho let.

Zazpívá pták k ránu, zavoní květ 

a zapomene svět...

 

Budeme navždy spolu!

 

8/2022

Stále vzpomínám

3/2023

Stojím mlčky nad Tvým pomníkem a pláču nad ztrátou vyjímečného přítele ...

 

 

                    

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                   

Šlechetnost a krása, která nikdy neomrzí...